Před více než čtyřiceti lety jsem se s rodinou přistěhovala do Žalova a měla jsem pocit, že jsem na konci světa. Vedle našeho domku byly už jen pole a louky a pak zase pole a zase louky a prašná silnice, která se občas proměnila v bahnitý potok, prostě byla jsem uprostřed vytoužené přírody. Lidé se zdravili, nejen ti, kteří se znali, komunikovali spolu a pomáhali si. Byla jsem tak nadšená, že mi ani nevadilo, že když pršelo, cesta před našim domem se nedala projít, aniž jste se bořili po kotníky do bahna. Na cestu k autobusové zastávce jsme si obuli gumové holínky, v autobuse si nazuli čisté boty a holínky jsme si nesli sebou do práce, abychom na cestě zpátky tento proces zopakovali v opačném pořadí. V té době byly v Roztokách dvě, Pražanům velmi známé restaurace, které jsme navštěvovali ještě dříve, než jsme zakotvili v Žalově. Byla to Zámecká restaurace, která zaujímala prostory dnešní vrátnice a infocentra v roztockém zámku. Chodilo se tam na nějakou specialitu, ale už si nepamatuji, co to bylo. Ale pamatuji si, že tam byl moc příjemný personál. Druhá velmi známá restaurace byla Maxmiliánka. Restaurace pojmenovaná podle Maxmiliána I. Mexického, bratra rakouského císaře Františka Josefa, nenabízela jen příjemné posezení, ale každý pátek nebo sobotu se zde pořádaly diskotéky, které uváděl a hudbu pouštěl diskžokej Petr Salava, zakladatel známého fotbalového klubu herců a zpěváků Amfora (Amatérské fotbalové rarity). Diskotéka končila někdy ve 3 hodiny ráno a pak, za vlahých letních nocí, při svitu měsíce, jsme se šli vykoupat do Únětického rybníka - to byla ještě v rybnících čistá voda. Dnes jsme se posunuli o mnoho let kupředu a z toho, co jsem výše psala, vlastně nezůstalo nic. Vývoj nezastavíš. Po sametové revoluci se rozpoutal stavební boom. Stát začal lidem vracet pozemky, lidé, kteří si začali říkat developeři, tyto pozemky vykupovali a bez velkých problémů získávali povolení ke stavbě nových domů a celých satelitů na orné půdě kvality I. třídy. Můj pocit žití na konci světa se jaksi rozplynul. Z jedné strany desítky rodinných domů, jeden jako druhý, z určitého pohledu jako paneláky naležato, z jiného pohledu jako kasárny, z druhé strany místo tradičních rodinných domků vysoké čtyřpodlažní bytové domy. Už nechodíme bahnem k autobusu, máme asfaltovou silnici a vydlážděné chodníky na takové ploše, že nám dovolují při silných deštích zachycovat vodu v žalovské křižovatce. Chodit po kotníky ve vodě je možná lepší než po kotníky v bahně. Přece nám však ještě trochu neporušené přírody zbylo, díky zarytému a tvrdohlavému postoji jedné naší spoluobčanky, která obdivuhodně odolala všem lákavým nabídkám a svůj pozemek mezi vodárnou a vilovou zástavbou při ulici Přílepská neprodala. Ten se po třiceti letech neudržování stal rájem menších i větších živočichů, ptáků a hmyzu. V územním plánu byla tato oblast označena jako biokoridor a my starousedlíci jsme to ocenili. Začíná se nám však v této oblasti rodit podivný nešvar. Tento divoce zarostlý pozemek začíná být provrtaný uličkami jako ementál. Někteří noví spoluobčané vyvážejí na pozemek vše, co se jim nehodí při úpravách svých domů nebo zahrad. A nijak se tím netají. Zcela veřejně si upraví nájezd na obrubník, aby se jim lépe s kolečkem jezdilo. Mnozí z nás si stále ještě myslí, že otevřený nebo neoplocený pozemek mohou využívat jako skládku. Úcta k soukromému majetku, k přírodě, k sousedům stále schází. V Americe bychom si to dovolit nemohli. Jen jednou jsem v Americe sjela ze silnice na zarostlý pozemek, abych... a bylo to ponaučení pro celý život. Byla jsem ráda, že mi zadní část těla zůstala bez broků. Na takové lekce bychom měli posílat občany nerespektující soukromé vlastnictví. Paradoxem je, že zákon ukládá majiteli pozemku udržovat pozemek v pořádku a případný nepořádek musí na vlastní náklady odstranit. Co tomu říkáte vy, co se zasluhujete o znečištění pozemku staré paní? Nestydíte se? Proto tímto vyzývám všechny občany bydlící v okolí vodárny, aby přestali vyvážet svůj odpad na cizí pozemky. Dopouštíte se tím porušení zákona o odpadech a zákona o vlastnictví. Velmi dobře fungující sběrný dvůr máme, co by kamenem dohodil.

Eva Sodomová