Strach z koronaviru, který se po Evropě šíří a ohrožuje životy lidí, se do Evropy dostal z čínského města Wu-chan a počtem obětí již překonal epidemii SARS, která řádila v letech 2002 až 2003. Z Číny se epicentrum přesunulo do Itálie a posléze do celé Evropy. Počet obětí koronaviru stále roste. Před námi jsou dva týdny (píšu dne 1.4.2020), kdy bude nákaza gradovat. Nechci vám opakovat to, co slyšíte denně z rádia, televize nebo čtete na internetu. Chtěla bych jen apelovat na naše občany, aby tuto hrozbu brali vážně a se vší odpovědností. Sledovala jsem od začátku vývoj šíření nákazy nejdříve v Číně, pak v Itálii a bylo zcela zřejmé, že tento virus se dostane i k nám. Lidé však zlehčovali tuto hrozbu. Děti měly prázdniny a mnoho rodin vyjelo na hory do Itálie. Chápu, že nikomu se nechce zrušit pobyt na horách a přijít o své peníze. Na horách a na čerstvém vzduchu je báječně a všichni oslovení se cítili velmi dobře. Ale po příjezdu do Česka se již někteří dobře necítili. A v tu chvíli se u nás začala rozšiřovat nákaza koronavirem.

Stále to však nestačilo k tomu, abychom situaci začali brát vážně. Slýchávala jsem, že je to jen chřipka. Ano, na chřipku také umírá mnoho lidí, ale i tu velmi podceňujeme. Proti chřipce máme vakcínu, ale proočkovanost našich občanů je menší než 5% populace. Kdyby zítra byla vynalezena vakcína proti koronaviru, určitě by zdravotní zařízení praskala ve švech a všichni by měli zájem o očkování, proti chřipce však nikoliv. Koncem prvního březnového týdne se již nákaza koronavirem šířila po českých i moravských zemích. Ještě před 12-tým březnem, kdy vláda vyhlásila nouzový stav, nikdo nechtěl nosit roušku, i když to bylo doporučováno. Na ty, kdo ji nosil bylo pohlíženo jako na blázny a panikáře. Záplava nafoukaných anebo lakomých spoluobčanů z obavy, aby nepřišli o své peníze za zaplacené zimní radovánky, vyrazili, když už to v Itálii jelo naplno, do Alp na lyže. A do Řecka. A k moři do Egypta. A na Kanáry. A na Kubu. A kam to jen šlo. A teď bulí, aby se stát postaral a dovezl je domů.

12. března byl vyhlášen nouzový stav a strach, nebo snad Babiš, nás donutil roušky nosit. Platí omezené vycházení, maximálně ve dvojicích s minimálním odstupem dvou metrů, máme zavřené restaurace, zákaz veřejných i soukromých akcí nad 30 osob a uzavřeny hranice státu (až na výjimky). Chodíme tedy na procházky do volné přírody a jsme přesvědčeni, že zde se nemůžeme nakazit. Lidem z horního Žalova tuto možnost poskytuje Holý vrch. Nedávno sem byly umístěny tři lavičky, ale ukázalo se, že pro tuto dobu jsou tři lavičky poněkud málo. Na Holém vrchu je teď lidí jako na Matějské pouti. Staří, mladí, děti, pejskaři. Jezdí na kolech, na koních, které tady má umístěny klub Agira, starší pořádají pikniky a chodí na procházky s pejsky. Žije to tady více než v centru města . A nikdo to nehlídá. Prostě blbost kvete velkými květy. Asi nezbude než přitvrdit. Dokud tady nebude deset tisíc nakažených a 500 mrtvých, s mnohými to ani nehne.

Vláda čelí kritice těch, kteří tvrdí, že se přísná opatření měla přijmout dříve (jsem téhož názoru). Pak jsou tady takoví, kteří tvrdí, že opatření jsou zbytečně přísná a volají po jejich zmírnění. Kdyby se vláda řídila podle výkřiků těchto "radilů", válely by se dnes u nás rakve i v kostelích jako je tomu v Itálii a bylo by v nich plno chytrolínů, kteří si chtěli ještě zalyžovat. Všechna ta tvrzení a rady jsou podle onoho hesla, že po bitvě je každý generál. Teprve budoucnost ukáže, co bylo či nebylo správně a pak teprve můžeme předkládat účty.

Tato vypjatá a neznámá situace má však i své kladné stránky. Opět se projevil fenomén naše typické české povahy : když se zatahují mračna a přichází něco zlého, co by mohlo poškodit český národ, se najednou semkneme, stojíme při sobě, pomáháme si, jsme ochotni se obětovat pro druhé. Nápaditost, rychlá pomoc, ohleduplnost, to vše vystoupí jako Fénix z popela! Lidé, když zjistili, že je nedostatek roušek, neváhali a okamžitě se pustili do šití. Roušky pak rozvážely do domovů důchodců. Jiní dobrovolníci zase rozvážejí teplé jídlo a nákupy našim seniorům . To vše dělají bez nároku na odměnu. Upřímně se skláním před těmi, kteří zareagovali rychle a na správném místě. Děkuji také našim lékařům, zdravotníkům a v neposlední řadě děkuji těm, kteří se snaží udržet chod našeho města. Ať je nebo není epidemie, naše Technické služby pracují stále s největším nasazením. Děkuji vám kluci.

Ráda bych poděkovala i našemu vedení města za včasnou informovanost občanů na svých webových stránkách. Ale nejsem si jista, jestli je dobré v tak malém počtu řídit město v nouzovém stavu. Máme spoustu zastupitelů i v opozici, kteří by rádi pomohli. Ve stavu nouze není rozdíl mezi koalicí a opozicí, obě by měly táhnout za jeden provaz. Společně bychom lépe stíhali kočírovat nejenom pandemii, ale také běžné povinnosti města a občané by na své telefonické dotazy ohledně chodu města nemuseli slyšet odpovědi jako "teď na to není vhodná doba", "nestíháme" atd.

A ekonomika? Už všichni víme, že ekonomické následky koronaviru budou obrovské. Kvůli němu všichni zchudneme, budeme muset daleko více počítat peníze a nebude na rozhazování. Skončil anebo se alespoň omezil svět, ve kterém se myslí a mluví jen o penězích a možná si začneme více uvědomovat, jak je příroda mocná a my nicotní a začneme se k ní chovat s respektem. Zaslouží si to.

A tak vám přeji do této nehostinné doby hodně trpělivosti a naděje. Buďme zodpovědní a ohleduplní, jen tak se nám podaří dojít na konec tunelu.

Eva Sodomová