V jednom horkém letním podvečeru jsem, jako každý den, šla na procházku s pejskem. Jdu, co noha nohu mine, po silnici k žalovské vodárně. Od pole z pravé strany a následného divokého porostu mě občas zchladil svěží vánek a z levé strany, kde je zástavba, naopak sálalo teplo. Nevěnovala jsem tomu větší pozornost a vlastně jsem vnímala jen málo ze svého okolí, protože v hlavě se mi honily různé myšlenky a plány. Jsou však věci, které vás, ať chcete nebo ne, na sebe samy upozorní a vyruší z vašeho snění. Najednou jsem měla pocit, že mám vedle sebe alej. A když jsem opustila své, najednou nedůležité myšlenky, uvědomila jsem si, že podél cesty je opravdu alej, ale trochu podivná - bodláková. Bodláky, které ještě nedávno měly půl metru, dosahují výšky až dvou metrů a tvoří docela hezkou bariéru mezi polem a cestou, zatímco naše před rokem vysázené keříky spíše živoří, než rostou. A tak jsem začala přemýšlet, co s tím. Bodlák je invazivní rostlina, a až se vysemení, budeme mít příští rok takových alejí víc. Na druhou stranu musím přiznat, že krásně kvetly a ošklivé vůbec nebyly. Mnohokrát jsem na toto téma mluvila s lidmi z této oblasti. Když jsem se rozplývala, že jsme se konečně dočkali krásné aleje, odpověď zněla: "To si děláte legraci ne? Vždyť se to rozsemení a příští rok bude bodláků plné pole!" A tak jsem u jiného občana pro změnu zkusila naštvaně líčit, jak jsou ty bodláky hrozné a měly by se posekat. A zase jsem dostala vynadáno i s výkladem, jak krásně kvetou, jsou léčivé "a těch včeliček a čmeláků, co se tím živí..." Dvě protichůdné odpovědi, dva rozdílné názory. Co je správné a komu vyhovět? Jedno z českých přísloví říká: Není na světě ten, kdo by se zavděčil lidem všem. Nakonec to jednoho dne vyřešily Technické služby. Když už bodláky dokvétaly, nechal je pan Sládek posekat a odvézt. Myslím, že to udělal ve správnou dobu, a tím vyřešil i moji nerozhodnost.

Eva Sodomová