V 19. století měl Žalov okolo 400 obyvatel, většinou rolníky, a jen část pracovala v okolních průmyslových závodech. Koncem 19. století zdejší rolníci rozparcelovali a prodávali pozemky lidem na stavbu domků. V tehdejší době "stavebního ruchu", jak tomu říkali, se našlo mnoho kamenných, bronzových a kostěných nástrojů. Stavební ruch zastavila až válečná léta 1914 a 1915. Přibýváním domků se zvyšovala potřeba pitné vody. Proto za starostování Fr. Skrčného byla vykopána obecní studna nedaleko železného kříže "U Blížky". Záhy se však projevil v této studni nedostatek vody a byla zakrytá. Lépe se dařilo řídícímu učiteli z Roztok Václavu Nedvědovi, který v roce 1912 prosadil stavbu vodovodu pro osadníky. Na Zelený čtvrtek dne 20. března 1913 byl vodovod otevřen tím, že Václav Nedvěd vlastnoručně vypumpoval čerstvou pramenitou vodu a poprvé byla nahoru dopravena jiným způsobem než v putnách. Vedle rozmachu stavebního došlo i k zvelebení a zkrášlení obce. Byly vysázeny akáty podél cesty k Levému Hradci, byl založen park před hřbitovem a zalesněn první val a stráně pod Levohradeckou cestou nad potokem. O to se zasloužil obvodní lékař z Roztok Čeněk Rýzner. Za starostování p. Tomáše Šebka pak došlo k zalesnění ostatních strání a pozdější prozíravý starosta Bohumil Kužel dal vysázet podél cest na obecních pozemcích ovocné stromy, nejvíce třešně, které poskytnou nejen okrasu, ale i užitek obci. V tomto období došlo i k vyzdění Žalovského potoka, byla založena kruhová cihelna Josefem Lederem a jeho tchánem, pražským velkoobchodníkem B. Schvarcem. Václav Nedvěd - řídící učitel obecné školy v Roztokách a kronikář od roku 1880 - vyprávěl návštěvníkům Levého Hradce jeho historii. Na počátku dvacátého století sestavil výtah oné pamětní kostelní knihy a dal na svůj náklad vytisknout stručný popis a dějepisný nástin Levého Hradce. Z tohoto vyprávění vidíme, že nebylo rozdílu mezi občanem žalovským nebo roztockým. Žalov a Roztoky byly spjaty jednou politikou, jedním hospodářstvím i společnými zájmy. Vždy se však najde něco nebo někdo, komu to nevyhovuje a snaží se o změnu. V šedesátých letech 19. století byla doba, kdy čeští vlastenci začali burcovat národ, z něhož vyšli, národ zakřiknutý a strnulý. V žalovské kronice se píše, že to bylo v letech, kdy osada roztocká hrála jen roli podruha. A tady vstupuje na scénu postava Matěje Vošáhlíka, který jako radní to nemohl snésti, a proto byl postaven do čela těch, kteří usilovali, aby tyto dvě obce byly odloučeny. Podporovatelem těchto snah byl majitel zdejšího zámku a velkostatku Josef Leder ml., který převzal panství po svých rodičích v roce 1869. Byli to i členové rodu Braunerů, Tučků, Rákosníků, Havlíčků a řada jiných roztockých občanů, kteří usilovali o to, co chtěl i Vošáhlík a jeho spolupracovníci. Těm všem se podařilo, že v roce 1867 byla jejich práce korunována přípisem smíchovského Okresního výboru. A tak dne 2. února 1867 z rozhodnutí c. a k. Apoštolského Veličenstva, bylo povoleno "osadě Roztokám vyloučení z posavadního svazku obecního a ustanovení ji za obec místní o sobě" (kronika žalovská). Zajisté není možno vylíčit radost, jež uchvátila všechny ty, kteří se na této věci podíleli. Vošáhlík byl zvolen starostou pro své vědomosti a přímost vůči svým spolupracovníkům a byl jím přes 30 let. Skoro sto let trvalo, než si zase někdo jiný usmyslil, že se Žalov a Roztoky musejí sloučit. Po druhé světové válce nastal dnes již známý politický vývoj. V roce 1960 došlo přes odpor občanů k direktivnímu sloučení Roztok a Žalova. A tak jsme se museli povinně veselit. První máj se v roce 1960 slavil na Maxmiliánce. Účastnili se ho jen občané Roztok a Žalova. V Žalově vyhrávala hudba již od ranních hodin. Dva nové silné ampliony namontované na budově žalovského Národního výboru byly slyšet až do Roztok. Průvod byl velký. Na Maxmiliánce hrála kapela mladých řízená p. Müllerem. Tento První máj byl mezníkem našich obcí Roztok a Žalova, neboť tímto dnem byly tyto obce sloučeny dohromady. Stanovilo se, že oba obecní národní výbory budou pracovat až do nových voleb každý sám. Do nových voleb půjdou však obě obce jednou společnou cestou, a to zvolit jednotný národní výbor. Od té doby končí samostatná činnost žalovského obecního úřadu a stává se součástí MNV Roztoky. Smutný to příběh. Myšlenka však stále zůstává. Můj předchůdce, lídr jedné žalovské strany, o tom mnohokrát mluvil a znám i mnoho žalovských občanů, kteří si s touto myšlenkou pohrávají. Odtržení jedné obce od druhé je velmi náročný proces. Obě se pak musejí postavit na vlastní nohy finančně, ekonomicky a hlavně personálně. Tím myslím kvalitní obsazení vedení obce. Je málo kvalitních lidí, kteří chtějí vykonávat veřejnou funkci, a ještě méně těch, kteří ji chtějí vykonávat z lásky k obci, za malou odměnu. A tak nechme myšlenku zatím spát. Nebo chceme přemýšlet, tak jako starosta Matěj Vošáhlík před 153 lety?

Eva Sodomová